Gruzie z koňského hřbetu

Gruzie z koňského hřbetu

V letošním roce jsme podnikli několik výprav na koních a můžeme je jen doporučit. Rozhodli jsme se proto nabídnout na příští rok několik možností:

jarní výlet polopouštní oblastí národního parku Vashlovani (duben), pozdně jarní vlet v oblasti národního parku Borjomi – Kharagauli (květen ), což je lesnatý horský park s krásnými vhledy ze zelných plání na vršcích, a pak letní vysokohorská turistika na koních na Kavakze v okolí Shatili v Chevsursku a Omala v Tušsku (červen, červenec).

Vashlovani obnáší velmi neobvyklou krajinu polopouště s bahenními sopkami a vývěry sirných pramenů, zelené louky či kvetoucí savany, relativně málo stromů či obydlí, cestování zcela mimo civilizaci. Další info ZDE.

1

V Borjomi – Kharagauli je naopak hodně lesů (jsou to klimatické lázně a také prý největší národnípark Evropy).

2

Shatili a Chevsursko, jakož i Omalo a Tušsko, to jsou strmé srázy, zaříznutá horská údolí na Kavkaze kousek od hranic s Čečnou a kamenné pevnosti, divoká příroda. Nevhodné pro lidi se závratí. Odměnou za výstupy jsou nádherné horské kvetoucí louky, omračující výhledy, třeba i sníh na vršcích, noclehy ve středověké věži a život horalů zblízka. Další info ZDE.

3

Na koních pojedeme 5 dní zhruba po 5 – 6 hodinách denně. Je to dost, já jsem toho měla až až, ale ostatní byli nadšeni a chtěli víc.

Spaní je ve všech těchto oblastech kombinací guest housů, malých rodinných penzioonůs domácí kuchyní (polopenze) a několika nocí ve stanech.

Přiletíme v pátek, v sobotu si prohlédneme Tbilisi, v neděli či pondělí se podíváme na okolní památky, případně vyjedeme do hor, a pak se přesuneme ke koním.

Koně budou od úterý do pátku, pak přesun do Tbilisi přes památky či vinné sklípky, kultivace, nákup dárků a odlet.

Výprava je ideální pro 5 – 6 lidí. Může to být jedna parta, nebo se nás poskládá víc dohromady. Termíny navrhneme začátkem nového roku, zatím sbíráme zájemce o jednotlivé druhy cest.

 

Gruzií na koni aneb nejkrásnější pohled na krajinu je z koňského sedla

Článek vyšel na serveru www.hedvabnastezka.cz a v časopise Jezdectví z března 2016.

Gruzií na koni aneb nejkrásnější pohled na krajinu je z koňského sedla

Gruzií na koni aneb nejkrásnější pohled na krajinu je z koňského sedla

 

Gruzie. Miluji tuhle krásnou, divokou, přívětivou a přátelskou zemi. Asi nejraději mám horské oblasti Chevsurska a Tušska na hranicích s Čečnou, které spojuje slavný trek Shatili – Omalo. Rozhodli jsme se tam s kamarády vydat a jako vždy v Gruzii z toho bylo Velké dobrodružství. Svou pouť začínáme v Tbilisi, úžasném městě, kde se mísí prvky secese, orientu, moderní architektury a slumů.

Ve staré židovské čtvrti vedle sebe stojí synagoga, mešita, v níž se střídavě modlí sunnité a šíité i arménský kostel. Jestli někde existuje náboženská a národnostní tolerance, tak je to tady, napadá mně vždy, když tu jsem.

Další den vyrážíme přes Mtzkhetu, bývalé sídelní město s památkami chráněnými UNESCO, na Kavkaz. Jedeme do Chevsurska, údolí obývaného statečnými strážci hranic, kteří ze svých obranných věží bránili zemi staletí proti vpádu muslimů.

V chevsurských údolích

Nejlepší dopravní prostředek, kůň. Shatili, Gruzie

Nejlepší dopravní prostředek, kůň. Shatili, Gruzie

První zastávkou je Roška, horská vesnice ležící 1800 m nad mořem. Probouzím se v guest house rodiny Tsiklauri. Jejich dcera Lali, která studuje v Tbilisi filosofii, nám už dole připravuje snídani. Seběhnu dolů. Stůl není vidět pod horou báječných domácích jídel, vše 100 % bio, vypěstováno před domem.

Při výletu do vsi se snažím pochopit, jak tu lidé žijí a proč věci fungují jinak. Přes divoké říčky nejsou mostky, jen položené křivé klády. Nedávno si ve vsi pořídili hydroelektrárnu, takže mají zdarma elektřinu. Je to velká úleva i radost, ale dráty visí na křivých stromech až k zemi…

Euforie se dostaví po cestě kvetoucími lukami k zasněženým hřebenům Chauki. A čeká nás Shatili. Fascinující spojení kamenných věží na svahu hory, ves opředená pověstmi, nedobytná, tajemná. Pevnost. Náš průvodce David nás tam odveze přes vysoký průsmyk Medvědího kříže (2676 m.n.m.), který Shatili uzavírá před světem každou zimu na dlouhých 6 měsíců. Přemýšlíme, kam dál. Chceme vidět Tušsko, bájný kraj za vysokým sedlem Atsunta, ale na čtyřdenní cestu horami si netroufáme. David nám navrhuje koně. Proč ne?

Přes sedlo Atsunta do zelených údolí Tušska

Vyrážíme tedy hned ráno. Nasedláme zvláštní velmi pohodlná kavkazská sedla, na zásobního koně navěsíme stany, batohy a vaky s potravinami a vydáváme se vstříc velkému horskému dobrodružství.

Cesta z Shatili se vine údolím. Náhle však začínáme bez varování stoupat do neuvěřitelně strmého kopce. Netušila jsem, že koně se do takových srázů dokážou vyšplhat, ale tihle měli evidentně mezi předky kamzíky. Občas nás jímá závrať, ale David nechápe, čeho se bojíme, tak se nebojíme a stoupáme vzhůru. Odměnou jsou nám náhorní planiny porostlé vysokou zlatavou trávou, kde si poblíž nově zřízené stanice pohraničníků stavíme stany. V noci se strhne silná bouřka, která se pak opakuje každou noc.

Zasněžené stráně, Chauki, Gruzie

Zasněžené stráně, Chauki, Gruzie

Ale dny jsou nádherné, slunečné. Koně hravě překonají sedlo Atsunta ve výšce 3431 mnm a klesáme do Tušska úchvatným údolím řeky Pirikitis Alazani. Nádherně zelené kopce, skály, divoká zkalená řeka, opuštěná ves a pak konečně civilizace – první obydlená vesnice Girevi. Není tu elektřina, a pokud se trochu zvedne řeka, nikdo sem nedojede ani terénním autem, ale obyvatel je tu na léto plno. Spíme v kamenném domě nesoucím hrdý nápis Hotel a domácí pro nás jdou sehnat slepici, abychom se dostatečně posílili na další cestu. Večer zapnou agregát, dobíjíme mobily a dáváme si teplou sprchu.

Další cesta zahrnuje několik nepříjemných brodění, protože po nočních deštích je řeka už opravdu hodně divoká. Vyvažují je louky, kterými se dá cválat a cesta údolím, kdy na nás shora shlížejí temné výhružné obranné věže. A na závěr Omalo, ves rozložená na svazích kopce, okolo louky plné koní, absolutní klenot mezi vesnicemi Tušetie a vlastně i celé Gruzie, obkroužená dvěma hřebeny hor, zeleným a bílým, kde se ještě v srpnu třpytí sníh.

Cesta je zarúbaná

Najdeme v ní jednoduchý, čistý penzion. Kámen a dřevo, jako vždy báječná večeře, teplá voda! Bohužel další prudká noční bouře strhla spoustu zemních lavin a ty zatarasily jedinou přístupovou silnici. Je to nebezpečná cesta, nejobávanější v Gruzii. David se s koňmi vrací zpět do Shatili. My zůstáváme v Omalu a čekáme a čekáme. Z okolních vesnic přichází stále víc turistů, kteří zde jsou uvězněni stejně, jako my. Naše letadlo už je dávno pryč, ale stále se nezdá, že by někdo včetně hejtmana celé provincie, který tu uvíznul s námi, byl schopen říci, co bude, jak se odtud dostat.

Třetí den se ale konečně nad obzorem objeví starý vojenský vrtulník, naše záchrana. Ihned zapomenu, že se mi ve vrtulníku dělá špatně, smiřuji se s tím, že místo původně povolených 18 lidí nás letí 26. Koneckonců, pilot nás vesele ujišťuje, že Gruzíni se nepočítají. Stroj se s námahou vydrápe nad průsmyk a já se rozklepu až dole v údolí, když sedím bezpečně u plného talíře v restauraci. Ale už cestou domů si uvědomuji, že to vlastně byla jedna z nejkrásnějších dovolených v mém životě a že kdo to nezkusil, neví, jaká je to krása jet na koni z Shatili do Omalo!

Nad průsmykem, Gruzie

Nad průsmykem, Gruzie

V Gruzii se nejen dobře cestuje a poznává, ale i dobře jí a pije. Jídlo je pro Gruzíny velmi důležitou součástí života, velice hrdí jsou i na své víno. A protože jde o národ pohostinný a k cizincům vesměs přátelský, jistě neuniknete občasnému pozvání na oběd či večeři. Přečtěte si více v článku Gastronomický průvodce Gruzií.

Ivana Bursíková vystudovala geologii a láska k horám a přírodě jí zůstala. Vede neziskovou organizaci Agora CE, jejímž cílem je zlepšování demokracie hlavně na úrovni obcí, good governance. Pracuje často v zemích bývalého SSSR, z nichž si naprosto zamilovala Gruzii. Od prvního dne, kdy se začala toulat po Tbilisi, byla nadšená. Jezdí tam už 9 let a svoje pobyty v Gruzii stále prodlužuje, takže už ji projela skoro celou. Příroda, památky, moře, hory, ale hlavně lidé – to jsou věci, kterými jí Gruzie stále láká a kterým nelze odolat. Založila i Klub přátel Gruzie s webem www.dogruzie.cz, snaží se Gruzii maximálně propagovat a pomáhat Gruzínům.