Informace o Gruzii

Základní informace o Gruzii

Oficiální název: Gruzie (gruzínsky Sakartvelo)
Hlavní město: Tbilisi
Rozloha: 69 700 km2 (zhruba odpovídá rozloze Irska a téměř se blíží i rozloze České republiky, která má cca 79 tisíc km2)
Státní zřízení: republika

Administrativní členění

12 regionů (z toho dvě autonomní republiky): Abcházie, Megrelie a Horní Svanetie (Samegrelo-Zemo Svaneti), Gurie, Adžárie, Rača Lečchumi a Dolní Svanetie (Rača Lečchumi a Kvemo Svaneti), Imeretie, Samcche-Džavachetie, Vnitřní Kartli (Šida Kartli), Mccheta-Mtianetie, Dolní Kartli (Kvemo Kartli), Kachetie a hlavní město Tbilisi. Autonomii mají oficiálně Abcházie a Adžárie.

Separatistické regiony Abcházie (hlavní město Suchumi) a Jižní Osetie (oficiálně součást Vnitřního Kartli, hlavní město Cchinvali) jsou fakticky nezávislé, Jižní Osetii pomohlo ve válce v roce 2008 udržet nezávislost Rusko. Naproti tomu Adžárie (hlavní město Batumi) na západě země se separatistických snah vzdala a je pouze autonomní republikou.

Podnebí

Vzhledem k malé rozloze země je její klima mimořádně různorodé. Část země má subtropické podnebí s horkými léty a mírnými zimami, menší část téměř kontinentální podnebí. Ve vysokých nadmořských výškách Velkého Kavkazu na severu a Malého Kavkazu na jihu země je horské (alpínské) klima.

Nejteplejší je západní Kolchidská nížina přiléhající k Černému moři, od nějž proudí do Gruzie vlhký vzduch, na východě od Kaspického moře naopak suchý vzduch, takže množství srážek klesá od západu k východu. Na východě se nachází dokonce suché stepi a polopouště, na západě v Adžárii blízko černomořského pobřeží pak najdete i deštný les. Pohoří Velký Kavkaz na severu země brání průniku studeného kontinentálního vzduchu, pohoří Jižní Kavkaz naopak mírní vliv suchého horkého vzduchu od jihu.

Reliéf

Gruzie reliéfGruzie je velmi hornatá země. Dominujícím prvkem krajiny jsou mohutná horská pásma Velký Kavkaz (na severu země a s několika vrcholy přesahujícími 5 000 m n. m.) a Malý Kavkaz (na jihu země a s nejvyšším vrcholem přesahujícím 3 000 m n. m.). Obě jsou ve středu země spojena pohořím Lichi, které tak už ve starověku rozdělilo Gruzii na historické regiony Kolchis (na západě) a Iberie (na východě). Západ je vlhčí a vyskytují se tam i deštné pralesy mírného pásu. Jedinou nížinou při pobřeží Černého moře je Kolchidská nížina, lesy téměř zmizely, byly nahraženy zemědělskou půdou. Východ je mnohem sušší a lesnatější.

Hory Velkého Kavkazu jsou domovem velkého množství ledovců. Hory Malého Kavkazu jsou na rozdíl od mohutnějšího severního „souseda“ převážně vulkanické, jsou oblastí častých zemětřesení, nachází se tu i jezera a termální prameny.

Na území separatistického regionu Abcházie leží Krubera, nejhlubší známá jeskyně světa (její dno leží +- 2 191 m pod úrovní vstupu do jeskyně).

Nejvyšší hora

Šchara (5 068 m) – leží v regionu Svanetie na severní hranici s Ruskem, v centrální části Vysokého Kavkazu.

Nejnižší bod

Černé moře (0 m)

Největší řeky

Nejvýznamnější řekou je Mtkvari (v ruštině Kura), která pramení v Turecku, v Gruzii protéká i hlavním městem Tbilisi a dále pokračuje do Ázerbájdžánu a Kaspického moře. Celkem měří 1 364 km. Na západě země je hlavním tokem Rioni, která protéká městem Kutaisi a Kolchidskou nížinou do Černého moře. Aragvi (v Mtskhetě) a Alazani na východě v Kachetii jsou přítokem Mtkvari, Inguri protékající údolími Svanetie ústí do Černého moře.

Jezera

Největší jsou vulkanická jezera v oblasti Javacheti na Malém Kavkaze, především Paravani a Tsalkis. V Kolchidské nížině najdeme mělké reliktní jezero Paleostomi – původně sladkovodní jezero, které se změnilo v lagunu se slanou vodou.

Obyvatelstvo

4,6 milionů (podobně velkou populaci má např. Norsko, Bosna a Hercegovina či Chorvatsko). Počet obyvatel setrvale klesá v důsledku nízké porodnosti a vysoké míry emigrace (hodně mužů v produktivním věku je na práci v zahraničí).

Etnické složení

Gruzíni (Gruzínci) 84 %, Azerové (Ázerbájdžánci), 6,5 %, Arméni 5,7 %, Osetínci (Oseti) 2 %, Rusové 1,5 %, dále tu žijí Kurdové, Ukrajinci, Židé, Bělorusové, Asyřané, Tataři a další. Gruzie je etnicky nejpestřejší zemí Zakavkazska.

Samotní Gruzínci jsou kavkazským národem, který se dělí do několika skupin. Ty se liší někdy jazykem (dialektem), jindy národní povahou nebo třeba náboženstvím (kromě samotných Gruzínců zvaných Kartvelové jsou to např. Svanové žijící v oblasti Svanetie, islám vyznávající Adžarové u Černého moře v Adžárii, Kachetové na východě v Kachetii, na západě země Megrelové čili Mingrelové, Lezginci, Chevsurové atd.). Gruzíni jsou potomky starověkého národa Proto-Kartvelů, kteří obývali jižní Kavkaz a severní Anatolii a Řekům byli známí jako Kolchiďané a Kavkazští Iberové. Velké komunity Gruzínů žijí kromě samotné Gruzie také v Rusku (podle odhadů až milion lidí – legálně i nelegálně), dále v Turecku, Íránu a v menším množství na Ukrajině, v USA a EU. Naopak do Gruzie přichází imigranti např. z Turecka a Číny.

Gruzie a etnikaArméni se v Gruzii usadili jako uprchlíci z turecké Anatolie především v 19. století a před první světovou válkou a po ní. Nejvíc jich žije v Tbilisi (cca 200 tisíc) a potom v regionech Achalkalaki a Ninotsminda, kde tvoří většinu. S Gruzínci se většinou domlouvají v ruštině.

Rusové jsou rozptýleni po celé zemi, především ve městech. Většina z nich přišla v éře Sovětského svazu, menší část už v 19. století. V posledních letech jich část emigrovala do Ruska či na západ zejména v důsledku nepřátelství Ruska a Gruzie.

Azerové žijí na jihovýchodě země při hranicích s Ázerbájdžánem, převážně už od 17. století (doba perských válek). Většinou vyznávají šíitskou větev islámu.

Osetínci jsou jako indoevropský národ hovořící íránským jazykem velmi odlišnou komunitou. Většinou vyznávají pravoslavné křesťanství, menší část sunnitský islám a významné jsou i prvky pohanství v náboženském životě. Osetínci žili dlouhou dobu nejen v autonomním regionu Jižní Osetie na severu země, ale byli rozeseti po celé Gruzii. Po rozpadu SSSR vyhlásili nezávislost, kterou museli za podpory Ruska hájit v několika válkách. Osetínci se většinou přestěhovali do Jižní Osetie a učí se spíš rusky než gruzínsky. Rusko a několik dalších států uznává nezávislost země, Gruzie naopak zrušila i autonomii republiky a považuje ji za své území okupované Ruskem.

Abcházové jsou považováni za jeden z národů, který je na Kavkaze původní, takže i ve Stalinově době měla Abcházie status autonomní republiky (Jižní Osetie jen autonomního regionu). Po pádu Sovětského svazu vyhlásila Abcházie nezávislost na Gruzii a odešla odtud většina Gruzínů, ale i Rusů a Arménů, takže dnes Abcházové tvoří drtivou většinu populace, která je tvořena jak křesťany, tak sunnitskými muslimy.

Řekové žijí v regionu Kvemo-Kartli (Dolní Kartli) a také u Černého moře (tzv. Pontští Řekové), kam přišli po perzekuci z Turecka po roce 1829. Většina vyznává pravoslavné křesťanství, ale někteří konvertovali i k islámu. Značná část Řeků se vrátila do „mateřského Řecka“. Většina Řeků v Kvemo-Kartli přitom mluví turecky (Řekové od Černého moře zase starořeckým pontským dialektem).

Kurdové se zde usadili také v důsledku pronásledování v osmanském Turecku. Dnes žijí většinou v Tbilisi a Rustavi.

Židé mají v Gruzii svůj domov po celých 2 600 let (jedna z nejstarších komunit na světě) a za celou tu dobu tu prakticky nemuseli čelit žádné perzekuci. Přesto se jejich populace od 70. let výrazně ztenčila (především v důsledku emigrace do Izraele) z 80 tisíc na dnešních cca 13 tisíc osob. Více než polovina zdejší komunity žije v Tbilisi. I ti, kteří odešli, cítí ke Gruzii silné pouto a udržují si gruzínské zvyky a tradice.

Meschetinských Turků žije v Gruzii méně než tisíc. Tento národ byl v roce 1944 deportován do Střední Asie na příkaz Stalina, snahy o návrat se u gruzínské vlády nesetkávají s pochopením. Jejich etnicita je smíšená, turecko-gruzínská, původně obývali region Meschetie v západní Gruzii.

Náboženství

Většina obyvatel (84 %) vyznává pravoslavnou víru, jsou členy autokefální (nezávislé) Gruzínské pravoslavné církve. Ta patří k nejstarším církvím na světě, byla založena už v 1. století a ve 4. století bylo křesťanství vyhlášeno státním náboženství. Patron Gruzie (ale také Anglie) je svatý Jiří. Přestože je v Gruzii církev oddělená od státu a panuje svoboda vyznání, pravoslavná církev je významnou součástí gruzínské národní identity.

9,9 % populace se hlásí k islámu (Ázerbájdžánci k šíitské větvi, Abcházové, někteří etničtí Gruzíni, Adžarové a Meschetinští Turci k sunnitské větvi), 3,9 % k Arménské apoštolské církvi (nejstarší státní církev na světě) , 0,8 % obyvatel jsou katolíci. Kurdové jsou většinou vyznavači nikoliv islámu, nýbrž náboženství zvaného jezídismus, které v sobě zahrnuje prvky mnoha jiných náboženství (pohanské tradice, mithraismus, islám, křesťanství, manicheismus, hinduismus…). Malá židovská komunita má synagogy v Tbilisi, Kutaisi a Batumi. V zemi praktikuje svou víru i cca 14 tisíc Svědků Jehovových, kteří jsou často vystaveni diskriminaci a dále ještě několik dalších protestantských církví a přítomná je i komunita báháistů.

Jazyk

Kavkaz je co do různorodosti místních jazyků takovou malou Asií, jazyků je zde skutečně požehnaně. Všechny tvoří skupinu kavkazských jazyků, která se zcela liší od jazyků indoevropských, turkických, semitských i dalších. Kavkazské jazyky se dělí na severozápadokavkazské (abchazština, adygejština aj.), severovýchodokavkazské (čečenština, inguština aj.) a konečně jihokavkazské (kartvelské), k nimž patří i gruzínština (cca 4,5 milionů mluvčích nejen v Gruzii), zanské jazyky – tedy megrelština (cca 500 tisíc mluvčích v západní Gruzii), lazština (cca 30 tisíc v Gruzii a mnohem více v Turecku) a svanština (35 tisíc mluvčích v severogruzínské Svanetii).

Gruzínská abeceda je zcela odlišná od latinky, cyrilice i dalších abeced. Mingrelové užívají také gruzínské písmo, Lazové latinku.

Jako běžný dorozumívací jazyk v Gruzii slouží ruština a lidem většinou nijak nevadí, že je to jazyk „okupantů“. U mladých lidí se stává druhým jazykem čím dál častěji angličtina, stále však drtivá většina obyvatel mluví rusky. V Batumi a v Kutaisi se občas může hodit turečtina.

Celkový poměr jazyků (rodilých mluvčí) používaných v Gruzii vypadá takto: gruzínština 71 %, megrelština 12 %, ázerbájdžánština (azerština – 6,5 %), arménština 5,7 %, 4 % další jazyky, 0,6 % svanština. V Abcházii je oficiálním jazykem abcházština.

Města

Tbilisi (1,1 milionu), Kutaisi (192 tisíc, hlavní město Imeretie), Batumi (123 tisíc, hlavní město Adžárie), Rustavi (119 tisíc), Zugdidi (74 tisíc), Gori (54 tisíc), Poti (48 tisíc), Suchumi (39 tisíc, hlavní město Abcházie), Samtredia (30 tisíc), Chašuri (29 tisíc), Senaki (29 tisíc).

Vlajka

Vlajk GruzieGruzínské státní vlajce se říká vlajka pěti křížů, protože obsahuje jeden velký červený kříž a čtyři malé červené kříže v rozích vlajky, to vše na bílém podkladě. Červený kříž je symbolem svatého národního patrona Gruzie, svatého Jiří. Mezi lety 1990 a 2004 používala Gruzie zcela odlišnou vlajku, ta stávající se stala symbolem opozice pod vedením Michaila Saakašviliho proti tehdejšímu prezidentovi Eduardu Ševarnadzemu. Po nástupu Saakašviliho k moci ji oficiálně přijal parlament jako státní vlajku. Vlajka pěti křížů však byla používána už v časech středověkého gruzínského království (jednoduchý kříž sv. Jiří od 5. století, další čtyři kříže byly přidány pravděpodobně ve 14. století).

Tbilisi

TbilisiHlavní město Gruzie, často označované za perlu Kavkazu, se rozprostírá na pahorcích kolem řeky Mtkvari. Bylo založeno v 5. století králem Vachtangem Gorgasalim a s přestávkami bylo hlavním městem regionu přes 1 500 let. I v současnosti je město křižovatkou kultur a náboženství, je tu silně zastoupena arménská menšina a kromě gruzínských a arménských kostelů se tu nachází i funkční mešita a synagogy, to vše vzdálené od sebe jen několik minut chůze. Centrum města tvoří náměstí Svobody (Tavisuplebis Moedani) s velkou sochou svatého Jiří a třída Rustaveli s budovami Národního muzea, opery a s obchody v západním stylu. Nedaleko odtud lze nalézt i tradiční tržnice a bleší trhy. Nejlepší výhled na město nabízí starobylá pevnost Narikala s vysokými obrannými zdmi a nedávno obnoveným kostelem svatého Mikuláše. Ve čtvrti Abanotubani je možné navštívit tradiční sirné lázně s mramorovými soukromými bazénky a klasickými gruzínskými lázeňskými procedurami

Mccheta

MtzchetaKdysi hlavní město a nyní stále duchovní centrum Gruzie se nachází na soutoku řek Aragvi a Mtkvari. Je jedním z nejstarších osídlení v oblasti doložené již před rokem 1 000 př. n. l. Od 3. století př. n. l. do 5. století n. l. bylo hlavním městem Gruzie, než král Vachtang Gorgasali založil Tbilisi. Zde také došlo v roce 327 k přijetí křesťanství jako státního náboženství. Dodnes zde sídlí arcibiskup a zároveň katolikos (patriarcha) gruzínské autokefální církve.
Chrám Džvari (Kříž) a katedrála Sveticchoveli patří mezi nejvýznamnější památky gruzínské křesťanské architektury a jsou na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO od roku 1994.
Džvari stojí na skalnatém vrcholku nad soutokem Aragvi a Mtkvari s výhledem na Mcchetu. První kříž zde nechal postavit gruzínský král Mirian III. na místě pohanského chrámu poté, co přijal z rukou svaté Nino křesťanství. V 6. století byl na místě postaven kostel s půdorysem kříže a významnými reliéfy na fasádě, který se zachoval dodnes.
Katedrála Sveticchoveli pochází z 11. století a její jméno znamená živoucí pilíř. To osvětluje legenda, která vypráví, že gruzínský Žid Eliáš byl v době ukřižování Ježíše v Jeruzalémě a koupil od vojáka na Golgotě Ježíšovo roucho, které potom s sebou přivezl do Gruzie. Po návratu se setkal se svojí sestrou Sidonií, která poté, co se roucha dotkla, zemřela silou prožitku náboženského vytržení. Roucho nemohlo být vyjmuto z jejího sevření, proto byla pohřbena i s rouchem. Na místě pak vyrostl obrovský cedr, jenž svatá Nino nařídila setnout a na jeho místě postavit chrám a dřevo použít na pilíře. Jeden ze sedmi pilířů ale nešel usadit do země a vznášel se nad zemí. Ustal až po celonočních modlitbách sv. Nino. Podle jiné verze legendy vydával tento pilíř svaté světlo, které léčilo. Tuto legendu zobrazuje ikona umístěná v chrámě a hojně reprodukovaná ve všech chrámech v Gruzii. Ukazuje anděla se svatou Sidonií vynášející pilíř do oblak, po stranách stojí král Mirian se svojí ženou královnou Nanou, v popředí potom svatá Nino.
Během rekonstrukcí ve 20. století byly odkryty základy baziliky z pátého století postavené na místě původního chrámu králem Vachtangem Gorgasalim. Chrám je obehnaný obrannou zdí z 19. století.

Ananuri

Hradní komplex Ananuri leží na řece Aragvi zhruba 60 km na sever od Tbilisi, na takzvané gruzínské vojenské cestě, která spojuje Tbilisi s Vladikavkazem a celým Ruskem. Hrad byl sídlem vévodů z Aragvi, kteří vládli oblasti od 13. století. Přestože byl celý rod v 18. století zmasakrován, sídlo sloužilo až do 19. století dalším lokálním vládcům. Za zdmi opevnění se do dnešní doby zachovala především velká čtvercová věž, nazvaná Šeupovari, na jejíž vrchol se dá vystoupat, a dva kostely. Starší kostel Panny Marie je bez výzdoby, jen s náhrobkem vévody Edišera ze 17. století. Větší a novější kostel Nanebevstoupení pochází ze 17. století, za pozornost stojí především fasáda bohatě zdobená reliéfy, například křížem svaté Nino na jižní straně. Interiér také obsahuje zbytky fresek, které přestály požár v 18. století.

Hora Kazbek

Nejvyšší hora východní Gruzie a sedmý nejvyšší vrcholek Kavkazu, nečinná sopka Kazbek (5 033 m) neboli gruzínsky Mkinvartsveri, leží přímo na západ od městečka Stepantsminda. Dá se na ni vystoupat s horským vůdcem během dvou dní s aklimatizačním přespáním na meteorologické stanici ve výšce necelých 4 000 metrů nad mořem. Ledovec Gergeti leží na jihovýchodním svahu hory Kazbek, má rozlohu 11 km2 a je spolu s vrcholkem Kazbeku viditelný ze sedla, do kterého lze vystoupat během cca dvou hodin od kostela Gergeti Tsminda Sameba. Legendy označují Kazbek za onu horu, ke které byl přikovaný mytický Prométheus (podle gruzínských legend Amirani) za trest, že bohům ukradl oheň a přinesl ho smrtelníkům.

Kazbegi (Stepantsminda)

Na konci gruzínské vojenské dálnice, téměř na hranicích s Ruskem, se nachází městečko Stepantsminda, dříve oficiálně a nyní stále mezi lidmi nazývané Kazbegi. Ve výšce 1 700 metrů nad mořem, 160 kilometrů na sever od Tbilisi, vyrostla v 19. století malá poutní osada v područí místního pána a výběrčího mýta Gabriela Chopikašviliho. Tato osada se přeměnila v malé městečko a centrum regionu, které představovalo poslední gruzínskou zastávku na cestě do Vladikavkazu. Čopikašvili přijal po svém otci přízvisko Kazbegi a toto jméno proslavil i jeho vnuk, spisovatel Alexander Kazbegi. Nyní je Stepantsminda především centrem turistického ruchu, výchozím bodem pro výstup ke kostelu svaté Trojice a na horu Kazbeg a další turistické vycházky po horských loukách v přilehlé přírodní rezervaci.
Kostel svaté Trojice na Gergeti se vypíná nad městem Stepantsminda ve výšce 2 170 metrů nad mořem a je i dnes významným poutním místem a jedním ze symbolů Gruzie. Byl vystavěn ve 14. století a v dobách ohrožení sloužil jako pokladnice pro některé gruzínské poklady, jako například kříž svaté Nino. Ke kostelu lze vystoupit strmou cestou za cca tři hodiny nebo vyjet džípem.

Akhalkalaki

Achalkalaki (česky: Nové Město) je malé město v gruzínském regionu Samcche-Džavachetie rozkládající se na hraně Džavachetské sopečné plošiny.
Město se nachází přibližně 30 km od hranic s Tureckem a v minulosti zde mnoho obyvatel turecké národnosti žilo. Meschetští Turci však byli v roce 1944 z Gruzie na Stalinův příkaz vypovězeni, proto zde v dnešní době žije z 90 % pouze obyvatelstvo arménské národnosti. Achalkalaki bylo založeno v roce 1064, ale již dva roky po svém vzniku bylo vypleněno seldžuckými Turky při jejich invazi do Gruzie. V 11. století se stalo ekonomickým a správním celkem provincie Džavachetie. Od 16. století ho ovládali Turci, připojili ho k provincii Samcche a přejmenovali na „Ahılkelek“. Po Rusko-turecké válce v roce 1829 připadlo Rusku. Rusové zdejší turecké obyvatelstvo deportovali do Turecka a město nechali osídlit Armény. Meschetští Turci jsou obyvatelé tureckého původu, kteří v Gruzii směli zůstat. V lednu 1900 bylo město a celá oblast postižena silným zemětřesením, jež srovnalo se zemí většinu města a vyžádalo si na tisíc obětí. V roce 1944 nechal Stalin zbylé turecké obyvatelstvo vysídlit do Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.

Akhaltsikhe

AchaltsicheAchalciche (Achalccha) je centrem regionu Samcche-Džavachetie. Název města lze do češtiny přeložit jako „Nová pevnost“. Žije v něm 17 298 obyvatel. Město se nachází v rozlehlém horském údolí Malého Kavkazu položeném ve výšce okolo 1000 metrů nad mořem v historickém regionu Samcche. Městem protéká říčka Pocchovi, která se vlévá zleva do řeky Kury. Vzhledem k blízkosti města k arménským hranicím je velká část obyvatelstva arménské národnosti. O městě hovoří první zmínky v kronikách poprvé ve 12. století. Tehdy městu vládl místní šlechtický rod Achalcicheli. Od 13. bylo město i region Samcche ve správě rodu Džakeli. Od roku 1576 bylo Achalciche okupováno osmanskými Turky a v roce 1628 bylo k Osmanské říši anektováno a stalo se správním střediskem provincie Ahıska. V roce 1828 bylo město během rusko-tureckých válek dobyto ruskou armádou pod velením generála Ivana Paskeviče a na základě mírové dohody z Adrianopole z roku 1829 připadlo Achalciche Rusku, kde se město stalo součástí nejprve kutaiské, později tbiliské gubernie.
Díky bohaté historii a kulturním vlivům se v Achalciche dochovaly cenné památky. V historickém centru města je k vidění stará pevnost a mohutný hrad, starý sídelní hrad rodu Džakeli (13. až 14. století), který byl v posledních letech zásadně přestavěn, dále několik arménských kostelů, jedna mešita a jedna synagoga. Na kopci nedaleko města se nachází klášter Sapara z 10. až 14. století.

Vardzia

VardziaKlášter Vardzia je skalní město, komplex komůrek a sálů vytesaných do skály v útesu nad řekou Mtkvari. Byl založen roku 1158 královnou Tamar a kromě funkce náboženské měl též skýtat ochranu před nájezdy Mongolů. V době rozkvětu sestával klášter z několika tisíc komůrek ve 13 patrech včetně trůnního sálu, kostela a zavlažovacího systému. Bohužel krátce po založení, již v roce 1283, velké zemětřesení výrazně poškodilo celý komplex a způsobilo zhroucení zhruba dvou třetin místností, stržení přední stěny komplexu a poškození zavlažovacího systému. Klášter však nebyl opuštěn, chrám byl opraven, dostavěn a činný zůstal až do 16. století, kdy jej dobyli Peršané. Dnes je Vardzia velkou turistickou atrakcí regionu a celé Gruzie a od 90. let ji znovu obývá malá mnišská komunita.

Bordžomi

Bordžomi (Borjomi) je město a lázně v Samcche-Džavachetii na jihozápadě Gruzie. Leží asi 100 km Z od Tbilisi v údolí řeky Kury (Mtkvari). Je známé svou minerální vodou Bordžomi, jež zaujímá první místo v exportu Gruzie a je oblíbená v zemích bývalého Sovětského svazu. Město kandidovalo spolu s Bakuriani na uspořádání Zimních olympijských her.

Borjomi-Kharagauli Národní park je chráněná oblast ležící v centrální Gruzii na Malém Kavkaze. Je to jeden z největších národních parků v Evropě sahající od letoviska Borjomi až k městu Kharagauli. Celková rozloha parku je 5, 3000 km2, tj. 7,6 % z celkového území Gruzie. Park byl založen v roce 1995. Jeho zvláštní jedinečnost spočívá v rozmanitosti geografických a rostlinných zón, v proměnlivé krajině, množství historických památek a bohaté flóře a fauně.

Historie parku sahá až do středověku, kdy území bylo využíváno především místní aristokracií pro lov. Když Gruzie ztratila nezávislost a stala se součástí ruské říše, velkokníže Michael Nikolajevič, který zastával post generálního guvernéra v Zakavkazsku, shledal místní krásy Minerálního parku tak impozantními, že se rozhodl postavit si zde svojí osobní letní rezidenci. S velkoknížetem Michaelem přišly do kraje viditelné změny, když zakázal lovit bez povolení, čímž položil základy pro budoucí park.V roce 1995 byl Borjomi-Kharagauli Národní park schválen vládou a vytvořen s podporou Světového fondu na ochranu přírody a německé vlády. Byl slavnostně otevřen v roce 2001.

Kutaisi

KutaisiDruhé největší město současné Gruzie a bývalé hlavní město dávnověké Kolchidy – to je Kutaisi. V současnosti má zhruba 180 tisíc obyvatel, bohatý kulturní život a stalo se také sídlem gruzínského parlamentu. Historie města začíná 2 000 let př. n. l. a známe jej z řeckých legend jako cíl výpravy Argonautů za zlatým rounem kolchidským. Od 10. do 12. století bylo Kutaisi hlavním městem sjednoceného gruzínského království a poté do 19. století hlavním městem království imeretského. Dnes je hlavním městem regionu Imereti. Městu dominuje dříve rozbořená katedrála Bagrati, kterou nechal vystavět v 11. století král Bagrat III. a která se spolu s klášterem Gelati zapsala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Necitlivé opravy a neodborná dostavba katedrály zapříčinily vyškrtnutí ze seznamu UNESCO. Katedrála Bagrati je považována za mistrovské dílo středověké gruzínské architektury. Během okupování města osmanskými tureckými vojáky byla pobořena.
Klášter Gelati založil na počátku 12. století král David Stavitel. Stal se významným náboženským a intelektuálním centrem středověké Gruzie. Nacházela se zde Akademie, která shromažďovala významné učence své doby a byla nazývána „druhým Athosem“. V areálu kláštera jsou tři chrámy – chrám Panny Marie s bohatou freskovou výzdobou a výjimečně cennou mozaikou, která zobrazuje Pannu Marii, a dva další chrámy, sv. Mikuláše a sv. Jiřího. Je možné navštívit rekonstruovanou budovu bývalé Akademie. V původní hlavní vstupní bráně se nachází hrob zakladatele kláštera, krále Davida Stavitele.

Svanetie

V severozápadním koutě Gruzie, na hranicích s Abcházií a Ruskem, vysoko v horách Velkého Kavkazu se nachází region Svanetie (Svaneti) obývaný Svany – jazykově a kulturně odlišnou skupinou Gruzínů. Obklopena několikatisícovými vrcholky je Svanetie nejvýše položenou obydlenou oblastí celého Kavkazu. Dělí se na Horní a Dolní Svanetii – oblasti Mestie a Lentechi. Nachází se tu nejvyšší vrchol Gruzie, Škara, symbolem Svanetie je potom Ušba, snadno rozpoznatelná díky svým dvěma strmým vrcholkům. Mezi další významné vrcholy patří například také Tetnuldi, téměř pětitisícový vrchol tyčící se nad centrem Horní Svanetie Mestií. V oblasti se nachází krásné husté lesy i skální útvary a několik ledovců, sníh se celoročně drží ve výšce nad 3 000 metrů nad mořem.
Oblast je historicky úzce provázaná s Gruzií a na rozdíl od jiných horských regionů Kavkazu má dlouhou křesťanskou historii. Během středověku nebyla nikdy okupována, proto se stala pokladnicí Gruzie. Místní kostely nebyly rabovány, dochovaly se zde cenné ikony a zároveň sloužily jako úkryt ve válečných dobách. Svanetie kvůli své odloučenosti také delší dobu vzdorovala připojení k Rusku – stalo se tak až v roce 1857. V roce 1987 rozsáhlé laviny zničily několik domů a zabily mnoho lidí, což vedlo sovětskou vládu k řízenému stěhování obyvatel do jiných regionů Gruzie. Po rozpadu Sovětského svazu se bezpečnostní situace ve Svanetii výrazně zhoršila, oblast byla nebezpečná kvůli přepadávání turistů i místních a situaci napravila až rozsáhlá bezpečností operace v roce 2004. Od té doby se zde rozvíjí turistický ruch, což vede i ke snížení migrace z regionu.
Typickým rysem místních vesnic jsou obranné věže, které se stavěly od devátého století a mnohé se udržují dodnes. Díky nim, opevněným středověkým kostelíkům a nádherné krajině se oblast Horní Svanetie dostala i na Seznam světového dědictví UNESCO. Kromě jazyka si Svanové zachovávají i další specifické tradice, například tradiční svanské tance, mnohohlasé zpěvy a pokrmy, které jinde než ve Svanetii neochutnáte (například masové koláče kubdari).

Mestia

Horské městečko a centrum regionu Horní Svanetie (Zemo Svaneti) ve výšce 1 600 metrů nad mořem sevřené vrcholky vysokého Kavkazu, to je Mestie. Obývaná převážně Svany, gruzínským kmenem s vlastním jazykem, má i Mestie specifickou svanskou architekturu. Jednotlivé rodinné klany si staví ve vzájemné blízkosti kolem rodinného kostelíka své domky a obranné věže, které neslouží jen k obraně proti vnějším nepřátelům a při lavinách, ale i při válkách svanských klanů. Spolu s dalšími vesnicemi Horní Svanetie byla zařazena na Seznam světového dědictví UNESCO.
Kolem hlavní ulice, která je zároveň jedinou přístupovou cestou do regionu, dnes stojí spousta malých rodinných hotýlků, obchodů s potravinami a na náměstí informační centrum. Od roku 2010 se tu nachází letiště královny Tamar – další přínos pro rozvoj regionu a cestovního ruchu.

Hora Ušba

Ve Velkém Kavkaze, téměř na hranicích Kabardinsko-Balkarské autonomní oblasti Ruska, se nachází snadno rozeznatelný vrchol Ušby. Díky svým dvěma ostrým věžovitým vrcholkům se mu přezdívá Matterhorn Kavkazu. S výškou 4 690 metrů nad mořem nepatří mezi deset nejvyšších vrcholů tohoto pohoří, ale kvůli strmosti a nestálému počasí se považuje za horolezecky nejobtížnější. Krásný výhled na tento malebný vrchol se otevírá po výstupu z Mestie směrem k horským jezerům Koruldi.

Ušguli

Nejvýše položená vesnice Evropy, tak nazývají Gruzíni a Svanové Ušguli. Nachází se ve výšce přes 2 100 metrů nad mořem v oblasti Horní Svanetie, jednu až dvě hodiny jízdy džípem od centra Svanetie Mestie. Je to tradiční svanská vesnice s obrannými věžemi, pod nimiž se krčí domky, jejichž stáří nelze přesně určit, protože se ve stejné podobě staví a obnovují již mnoho set let. Nad vesnicí se nachází kaple se hřbitovem, který se datuje do 12. století. Vesnice je situována na úpatí hory Šchary, která je s výškou 5 068 metrů nejvyšším vrcholkem Gruzie. Žije zde trvale zhruba 200 lidí, sněhová pokrývka tu leží 6 měsíců v roce a cesta do Mestie a Ušguli bývá i na dlouhé měsíce přerušena.