Z historie vztahů Čechů a Gruzínů

Češi v Gruzii:

Zájem Čechů o Gruzii sahá zejména do druhé poloviny 19. století, které bylo etapou objevování Gruzie Čechy. Mnozí Češi tehdy ještě nevěděli, že gruzínská kultura vystupovala jako samostatný fenomén a měla specifickou tradici s četnými odlišnostmi od vývoje ostatních národů Kavkazu.

Český operní pěvec Josef Navrátil (27.02.1840 Dobšice † 17.02.1912 Tbilisi). V 19. století se více než doma proslavil pod uměleckým jménem Ratili v Gruzii, kde také založil první pěvecký sbor, jehož repertoár byl zaměřen na gruzínské lidové písně. Pan Navrátil byl nadšeným milovníkem gruzínské hudby a přispěl ke gruzínskému národnímu obrození s tím, že dle českého vzoru zpěváckého spolku Hlahol ( založen v roce 1861 na Masarykově nábřeží v Praze) kolem roku 1886 inicioval a založil první gruzínský zpěvácký spolek a pěvecký sbor „ქართული ხორო“ ( qartuli choro ) v Tbilisi. Zůstal tu hudebně činný po zbytek života – celých 32 let. Je pochován v Tbilisi na hřbitově s názvem “ Kukia“. Životopisný filmi tohoto umělce byl vyroben v roce 1983 za spolupráce studia Barrandov a Kinostudia Gruzia – Film Tbilisi http://www.youtube.com/watch?v=_93DK9JMqHY . Jeho dům v Dobšicích je opraven a je ve vlastnictví obecního úřadu : http://www.obcecr.cz/dobsice/index.php?lang=1&level=2&id=1179

Český hudební skladatel Bohdan Palice v roce 1911 napsal dvě skladby pro piano s názvem „Tanec Gruzínek“ a „Kavkazská suita“.

 Český hudební skladatel, spisovatel Jaroslav Václav Vacek v roce 1916 napsal skladbu s názvem „Gruzínské melodie“ pro housle s průvodem klavíru.

Jan (Johann) Přibyl – byl český lékař, chirurg XIX století který žil a působil v Tbilisi. Narodil se v Jičíně v roce ( 1780 nebo 1781 ). Po otci se jmenoval Anton. Vzdělání získal nejprve v Praze na Karlově univerzitě. Obhájil svoji doktorandskou práci ve Vídni, pote vycestoval do Ruska, odkud v roce 1808 přicestoval do Gruzíe – s ruským plukem jako lékař. S jménem pana Ivana Přibyla je spojeno založení gruzínské balneologické- lázeňské kultury a její následné rozšíření po celé Gruzii (obzvlášť tyká se to Achtala, Bordžomi, Abastumani) tak, aby bylo maximálně využito gruzínského přírodního bohatství. Založil první vojenskou nemocnici v Tbilisi, kde působil jako hlavní lékař, byl čestným členem Petrohradské lékařské společnosti, bojoval proti moru a choleře. Je známo že pan Jan Přibyl měl blízký vztah s významnou rodinou šlechtice Aleksandre Čavčavadzého, léčil ruského spisovatele Alexandra Griboedova. Oženil se s gruzínskou lékařkou, šlechtičnou paní Kateřínou Karašviliovou, perfektně ovládal gruzínštinu. Zůstal tu činný po zbytek života – přes 50 let, zemřel ve věku 85 let. Je pohřben v Tbilisi.

Význačný český zoolog, učitel, vědec, spisovatel Julius Komárek jako 19 lety kluk v roce 1911 procestoval celou Gruzii a teprve v roce 1946 vydal cestopisnou knihu  s názvem „Kavkazská cesta“ s dobovými fotografickými přílohami z roku 1911.

První Sokol v zahraničí založil  profesor tělocviku pan Lukeš v roce 1898 právě v Tbilisi.

Emanuel Fait – významný pracovník XIX.století zejména na polí české geografie a cestopisu své poznatky po Zakavkazsku pojal ve své rozsáhle knize : Kavkaz, jeho přírodní krásy, poměry národohospodářské, národopis a místopis (1894 ) kde hodně místa věnuje výkladům o dějinách Gruzie od nejstarších dob až po jeho současnost, podrobně píše o národnostech, které v ní žijí, o poměrech, bájesloví, organizací vojska, školství apod.

Profesor MUDr. Friedrich Anton Kolenati nebo Bedřich Antonín Kolenatý v letech 1842–1845 vědecko-průzkumnou přírodopisnou cestu do Gruzie, na Kavkaz. V roce 1843 pokračoval v povodí řeky Kury (gruz. Mtkvari) a navštívil svahy Malého Kavkazu až po Náhorní Karabach.. V roce 1845 dospěl až na vrchol Kavkazu.

PhDr. Lubor Niederle - antropolog, etnolog, archeolog  a zakladatel moderní archeologie v Česku psal do různých časopisu té doby  články o Gruzii koncem 19. století. Zkoušel se také naučit gruzínsky.

Otto Smik – československý stíhací pilot se narodil 20. ledna 1922 v lázeňském městě Boržomi v Gruzii. Návrat do Československa byl rodině umožněn až v roce 1934. Po válce se oženil s gruzínskou Židovkou.

Václav Talich – jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů 20. století. V l. 1904-1906 působil jako hudební pedagog na konzervatoři v Tbilisi.

Jan Burian od r. 1900 působil jako profesor hry na violoncello na konzervatoři v Tbilisi.

Adolf Polívka – v letech 1902-1906 působil jako profesor hry na violoncello na konzervatoři v Tbilisi.

Stanislav Ondříček - vyučovat hru na housle na konzervatoři v Tbilisi.

Josef Přibík – hudební skladatel, dirigent, absolvent Pražské konzervatoře působil v Tbilisi jako ředitel carské hudební školy.

Anton Houdek – od roku 1896 po zbytek života působil jako hudebník v Choni v západní Gruzii. V roce 1922 zemřel v Kutaisi, kde je pochován.

Jan Rypka  – akademik, český orientalista, během studia ve Vídni velmi našel přátele mezi gruzínskými studenty, s kterými kamarádil po zbytek života. Styk s nadanými gruzínskými mladíky přivedl Rypku na myšlenku, že se vydá do Gruzie. To také uskutečnil v roce 1908, kdy na rok přerušil studium ve Vídni a odjel do vesnice Gvankati u Kutaisi. Měl velmi vřelý vztah k Gruzii a spolupracoval s akademickými kruhy Gruzii.

František Palacký, známý český historik, v roce 1831 přinesl podrobnější zprávy o Gruzii a Gruzínech  do věděckého časopisu českého muzea.

Josef Drbohlav – působil v Gruzii jako učitel latinského jazyka v Kutaisi (1878). Od roku 1890 působil jako ředitel chlapeckého gymnázia č. 2 v Tbilisi.

Jaroslav Svatoš – delší dobu působil v Tbilisi jako ředitel dívčího gymnázia. Po okupaci Gruzie rudou armádou v roce 1921 vrátil se do Prahy. Měl ke  Gruzii velmi vřelý vztah. Bohatý archiv o pobytu  J. Svatoše v Tbilisi, o Česko-gruzínských vztazích se nachází v majetku jeho rodiny v Praze 6.

 

Svazky české a gruzínské šlechty:

Hrabě Radislav Kinský měl prababičku – Gruzínskou (Mingrelská) šlechtičnu Ifigenií Dadiani. Praděd hraběte Radislava Kinského hrabě Jan Kinský (1815-1865), poručík Prvního Husarského pluku, se v uherském Temešvaru se seznámil s Ifigenii Dadiani, která zde žila se svým otcem gruzínským knížetem Konstantinem Dadiani. Po revoluci v Uhrach se spolu vrací do Chlumce, kde žijí ve společnosti Janová bratra Oktaviána. Příbuzenství Kinských s rodinou Dadiani vedlo v druhé polovině 20 století ( sňatek v Paříži dne 2.11.1958 ) k seznámení současných majitelů Žďárského panství Radislava Kinského a Tamary, princezny Amilakhvari, která po mamince je taky Dadiani. (maminka Jiřina Dadiani) Paní Tamara Amilakhvari-kinská je vdova a bydlí sama ve Žďáru nad Sázavou. Hrabě Radislav Kinský zemřel v roce 2008.

Románověje tentopříběh zpracován v knize „Krátký život hraběnky Kinské“. Nora Kinská měla sklon k dobrodružství a k hazardérství jistě v genech. Byla dcerou z hraběcí linie rodu, jejím otcem byl Zdenko Kinský (1844-1932), kterého autorka románové biografie charakterizuje jako muže, jehož „…životní síla a touha po dobrodružství přasahovaly obecnou míru (…) a kdykoli se za jeho života vyskytla šance přiživit mýtus smělého hazardéra, nadšeně se jí chopil.“ Nořina matka Georgina (v knize Gina) Kinská, rozená hraběnka Festetics de Tolna (1856-1934), „…nebyla tak divoká a svobodymilovná jako Zdenko, ale ani tak viktoriánská jako matky, které při výchově dětí potírají vlastní potlačenou přirozenost…“ Původ matčiny rodiny je Monikou Czernin zasazen do exotické Mingrélie, země tisíce pramenů na černomořském pobřeží v západní Gruzii. Odtud přišla krásná Ifigenie z rodu Vardanidze (ve skutečnosti Ifigenia Dadiany de Gyülvész, 1821-1882), která v divokém Banátu poznala Jana hraběte Kinského z Vchynic a Tetova (1815-1868). Takto romanticky se začala rozvíjet nejen skutečná další historie aristokratické elity, ale zároveň výborná a podnětná předloha pro románové zpracování. http://www.rozhlas.cz/kultura/literatura/_zprava/361216

Bertha von Suttner (rozená hraběnka Kinská), první česká nositelka Nobelovy Ceny za mír, se svým manželem Arthurem von Suttner bydlela cca 10 let v Megrelii ve městě Zugdidi v rodině Dadiani (vládci Megrelie) a dělala práci guvernantky, překladatelky atd. Naučila se gruzínsky a dokonce i megrelsky. Měla hezké vzpomínky a popisovala je v knihách v němčině vydaných ve Vídni. V životopisné knize „Ozvěna“ od Zory Berákové a „Život pro mír“ od Brigitte Hamann jsou kapitoly o její pobytu v Gruzii.

 

Gruzie v české literatuře:

Mnozí čeští spisovatelé byli inspirováni Kavkazem a Gruzií, například Svatopluk Čech, Zikmund Winter, Julius Zeyer, Bohumil Havlasa, Duchoslav Panýrek, Růžena Jesenská a další, také malíři, hudebníci a jiní.

Svatopluk Čech po cestě po Gruzii vydal knihy: „Kresby z cest“ v roce 1884,  „Upomínky z východu: obrázky z pouti po Kavkaze a z cesty zpáteční“ v roce 1885, „Vzpomínky z cest a života, “ díl II: několik obrázku z Kavkazu, Praha, 1900.  Mimo jiné  psal vzpomínky z této cesty do Světozoru a jiných časopisu.

Havelka F.J. – Na Kavkaz,  1921 v Brně-Husovicích.

Růžena Jesenská – K stínům, 1911, Báseň s názvem „Básníkův odchod “ Jesenská milovala Gruzii a často ji navštěvovala.

Miroslava Florian: Modré z nebe, 1976. Básně z cyklu „Gruzínské variace.“

Olga Scheinpflugová napsala krásné vzpomínky o zážitcích z návštěvy Gruzii v knize „Byla jsem na světě“.

Julius Komárek napsal  výbornou cestopisní knihu „Kavkazská cesta“ .

Český chirurg, docent nauky o první pomoci, překladatel, redaktor, beletrista a básník Duchoslav Panýrek po cestě po Gruzii napsal knihu Od Nevy po Kuru. Kniha byla vydana v roce 1901

Bohumil Havlasa psal pěkné články o Gruzii do Světozoru.

 

Překladatelé z gruzínštiny:

První překladatel z gruzínštiny byl farář Alois Koudelka, který poprvé přeložil z do čštiny knihu „Baši Ačuk“ od Akaki Cereteliho.  V Klementinu v církevním časopisu Hlas, který se vydával začátkem minulého století v Brně (vydavatel S.l. : František Poimon), lzenajít od Aloise Koudelky, který se podepisoval pseudonymem O. S. Vetti, překlady z gruzínštiny – ročníku 68 v březnu roku 1916 je překlad „Gogia Uišvili“ od Egnate Ninošvili, v dubnu 1916 byl vytištěn překlad “ Nevinna oběť“ od Dutu Megreli.

Druhým překladatelem z gruzínštiny byl Jaroslav Jedlička, který přeložil národní epos „Muž v tygři kůži“ od Šota Rustavelího, básníka z 12. století.

Třetí překladatel je Dr. Václav A. Černý který přeložil okolo 50 knih.

Většinu txtů na této straně laskavě připravil pan Sergo Matkava, Gruzín původem ze Suchumi, odkud byla jeho rodina násilně vyhnána.