Rady na cesty

Co byste měli vědět před cestou

Třeba to, že Gruzíni jsou velmi hrdí, velmi zdvořilí a velmi milí.

Klasická česká věta: „Promiňte, pane, že vás obtěžuji, řekněte mi prosím, kde najdu nádraží?“ se gruzínsky řekne úplně stejně zdvořile. Takže zdvořilostí si lze Gruzíny jen získat. Jen pro zajímavost – rusky se to řekne: „Gde vagzal?“

Rodinné vazby jsou velmi silné, rodiny jsou velmi rozvětvené. Navíc mám občas pocit, že se v Gruzii vlastně zná každý s každým. Někdy je to výhoda, jindy ne. Gruzie je ale snad jedinou zemí na světě, kde se vás zeptají, odkud jste, a když odpovíte:“Z Čech“, vždy se naprosto rozzáří a začnou vyprávět, kdy u nás byli, jak jsme prima a jak nás mají rádi. Takže žádné nápisy: Češi, nekraďte nám tady!

Gruzínská kuchyně je prý čtvrtá nejlepší na světě ( http://www.thrillist.com/eat/nation/the-best-places-to-eat-and-drink-in-europe). Já osobně ji vidím na prvním místě, o něž se může s Itálií dělit:). Nenechte si ujít chinkali, pchali, plněné lilky, saláty, šašlík, kuře satsivi a desítky dalších lahůdek. Ovšem, nesmím zapomenout všudypřítomné chačapuri, kterého je ale občas už trochu příliš. Výborný chléb je lavaš (šotis puri), ideálně přímo z pece v podzemí některého domu. A rajčata! Osm druhů, všechny bio:). Detailněji v kapitole o stravování a kuchyni.

Je asi dobré vědět, že gruzínská pohostinnost je úžasná. Oni se rozdělí s hosty o vše, půjčí si u sousedů, kdyby sami neměli. Je prostě nezdvořilé nechat hosta samotného či o hladu. Sama si dávám velký pozor, abych toho nezneužívala. Ať si myslím, co chci, žije se nám asi tak o 100% líp, než jim. A tudíž neočekávám na horách, kde lidé opravdu sotva přežívají, hody zdarma. Naopak se snažím jim tam vždy nějaký peníz nechat. Mně to nezabije, je to možná zachrání. Jen pro dokreslení – měsíční plat učitelky je 250 GEL, to je trochu přes 2000 Kč. Na horách lidé většinou ale žádnou práci nemají.

Něco praktických rad: letenky jsou nejlevnější přes Katowice či Budapešť (Wizz Air), pokud vám nevadí, že strávíte den navíc při cestě tam a den při cestě zpět a budete platit slušný peníz za odbavované zavazadlo. Já volím nejraději Ukrajince – jednak jim chci pomoci a také přilétají těsně okolo půlnoci, tak se člověk aspoň trochu vyspí. Nejpohodlnější a nejpříjemnější jsou Turkish airlines, případně Lufthansa. Lze využít i níženákladový Pegas, létající na vedlejší letiště Istanbulu, Sabiha Gokcen. S polskými LOT se občas dlouho čeká na letišti ve Varšavě, jinak normální.

Od letiště lze jet do asi pouze centra taxíkem, ale ceny se dosti různí. Slušná je za 30 GEL, obvyklá za 50 GEL. Od léta začal jezdit i pravidelný autobus, linka 37. Jezdí každou čtvrt hodinu, ale kudy, to musím ještě vypátrat:).

Nemějte starost, že na vás v penzinu nebudou v noci čekat, Do Gruzie se bohužel létá především nad ránem, takže s tím všichni hoteliéři počítají.

Po Tbilisi je prakticky jednotná cena 5 gel za každou jízdu taxi, pokud nejedete někam na konec světa. Dobrodružnější povahy mohou jezdit maršrutkami, malými žlutými mikrobusy, případně autobusy. Jen je vždy potřeba nějak uhádnout, kam asi jede. Ale rusky se dá domluvit všude, netřeba zoufat. Anglicky jen s mladší generací.

Cestování na větší vzdálenosti je možné s najatým autem (to chce občas pevné nervy, řídí pozoruhodně), vlakem (nádraží je moderní, vlaky výjimečně), maršrutkami (to je nejlevnější, leč o zdraví či život a nervy zároveň), případně autobusy. Doporučuji vlak z Tbilisi do Batumi. Jede 6 hodin krásnou krajinou, je čistý, pohodlný a možná v něm jednou bude i slíbená Wifi. Jídelní vůz nahrazují na skoro každé stanici prodavačky chačapuri. DObrý je též vlak z Tbilisi do Zugdidi, odkud lze do Mestie pokračovat taxi či maršrutkou (2h).

Ještě poznámka k metru v Tbilsi – je třeba koupit si metro kartičku za zálohu 2 GEL, kterou si nabíjíte dle potřeby. Jízda je za 50 lari bez ohledu na počet zastávek či délku cesty.  Pokud budete chtít na konci pobytu vrátit zálohu 2 GEL, schovejte si účtenku. Bez ní zálohu nevydají.  Některé zastávky hlásí i anglicky, což je milá změna proti době, kdy všechny nápisy byly jen gruzínsky a nehlásili nic. Ovšem na pravidlo „nejdřív se vystupuje, potom nastupuje“ lze ve všech postsovětských republikách zapomenout.

Záhadou je mi stále přecházení ulice. Hlavní pravidlo – udržování očního kontaktu, alespoň mně tedy moc nepomáhá. Spíš se vždy snažím držet jiného přecházejícího. Gruzíni to neřeší, klidně přes šestiproudovou dálnici přecházejí i s dětmi. Já to prostě dosud nezvládám. Tak good luck!

Voda je prakticky všude dobrá a pitná. Na jídlo je trochu třeba dát si pozor, zejména v teplých měsících. Různé saláty z tržnice apod., případně holý nerozum – kumys, se mohou ošklivě vymstít. Hygienické podmínky občas nejsou úplně ideální. Ale dortů se nebojte, krém je většinou z bílků:).

Ubytování v Tbilisi, nebo třeba Mestii či Batumi, je docela drahé. Odpovídá počtu cizinců. I přes vyšší cenu obvykle nefungují kliky u dveří a sprcha stříká všude okolo, ale to je detail. Levné ubytování lze najít také, ale kvalita pak už je dosti nízká. Mimo tyto destinace je ideální ubytovat se v rodinných penzionech, guest housech, kde nabízejí snídani, případně i večeři. Ta je zejména v horských oblastech jedinou možností obživy (tedy krom vlastních konzerv, ale z toho jsem už nějak vyrostla:). Pozor – v horách obchody opravdu nejsou! Navíc pro lidi v horách je péče o turisty často jediným reálným zdrojem peněz. Nicméně – pokud si objednáte nocleh, počítejte s tím, že domácí pro vás nakoupí a zrušení noclehu je pro ně velkou ranou.

K různým pravidlům patří, že do kostela nosí ženy sukně a vlasy zakryté šátkem. Občas to vede k absurditám, kdy vám protivný kněz cpe jakousi zástěru přes kalhoty. Církev je v Gruzii mocná, milovaná a bohatá. Zřejmě pomohla tomuto těžce zkoušenému národu přežít, ale její role v současné době mi není zcela jasná. Rozhodně jsem je nikde nepřistihla při pomoci chudým, nemocným, dětem či obcím…

Dalším pravidlem je třeba, že u stolu se nesmrká ani nekašle, že v domácnosti se nepíská (to by se urazila hospodyně), že sklenička na víno se bere vždy pravou rukou, že před každým pitím je přípitek, který muži musí vypít do dna, není zvykem se koupat v plavkách na očích celé vesnici, nůž se nemá nosti (zejména ve městě) viditelně na opasku atd. atd.

A ještě k nákupům – ceny se dost liší podle polohy obchodu. Nejlevnější jsou jako vždy tržnice. Tam můžete zkusit trochu smlouvat, pokud vás to baví. V obchodech je to zcela vyloučeno. Velký výběr mají obchodní domy řetězce Smart, zejména ten největší, naproti Radissonu na ulici Rustaveli v Tbilisi. A samozřejmě Carefour a jiné podobné v Tbilisi Mall (cestou do Mtzkhety) či Dominu (kousek od letiště).

Peníze – směnárny jsou všude, není rozdíl, zda vezmete dolary či eura. Kursy se mírně liší. Já si většinou vybírám z automatu. Platit kartou je možné jen výjimečně. A pozor na automaty Georgian National Bank – mají drobnou záludnost. Na konci transakce se dotáží, zda ještě chcete pokračovat, nebo ne. Pokud včas či vůbec neodpovíte, kartu s chutí slupnou. Pak je docela dřina ji dostat zpět.

Dárky pro známé či lidi po cestě sice potěší, ale nejsou očekávány. Vhodné jsou Lázeňské oplatky, malé salámy, případně i becherovka apod. Obecně ale vhodný dárek je něco kvalitního – ať už nůž, vodovodní baterie či bunda. V Gruzii se totiž převážně prodávají nekvalitní leč levné čínské či turecké šmejdy.

Tak šťastnou cestu a krásné zážitky!